Měla jsi už před mateřstvím zkušenosti s podnikáním, či byl tento projekt první podnikatelskou iniciativou?

Podnikání v tom smyslu, jak ho dělám dnes, jsem před mateřstvím nezažila. Pracovala jsem v různých firmách, včetně jedné intenzivní zkušenosti v korporátu. Chuť „dělat si něco po svém“ ve mně byla ale vždycky, jen jsem nikdy předtím nenalezla ten správný čas nebo příležitost to naplno rozjet. Až mateřství mi vytvořilo prostor. Najednou jsem měla čas jen pro sebe a pro dítě, bez pracovních povinností. Právě tehdy se mohlo naplno projevit něco, co jsem v sobě cítila už dlouho.

S jakými překážkami se podle tebe maminky v ČR nejčastěji potýkají, když chtějí skloubit práci a péči o malé děti?

Za jednu z největších překážek považuji to, že se od maminek očekává, že se po narození dítěte vrátí do stejného prostředí, stejného tempa a stejného způsobu fungování, jako před mateřstvím. A to mi nepřijde ani přirozené, ani prospěšné, a to jak pro samotnou matku, tak pro dítě. Nejde přitom jen o miminka, ale i o děti na prvním stupni základní školy, které stále velmi potřebují intenzivní přítomnost rodiče. Společnost ale často nenabízí jinou normu než návrat na plný úvazek, tedy osm hodin denně a více. A právě tohle vnímám jako zásadní problém. Výsledkem je, že maminka je vyčerpaná a dítě zároveň nemá dostatek prostoru být s ní. Chybí nám systém, který by podporoval modely, kde práce a rodičovství mohou jít vedle sebe přirozeněji a zdravěji.

Máš pocit, že se v Česku otevírá prostor pro flexibilní pracovní modely pro maminky – nebo nás čeká ještě dlouhá cesta?

V mé osobní bublině ano. V mém okolí se prostor pro flexibilní pracovní modely otevírá a vidím, že takových firem přibývá. Vznikají pracovní prostředí, která jsou otevřená potřebám maminek a umožňují sladit práci s péčí o děti. Na druhou stranu si ale uvědomuji, že pokud se podíváme na celou Českou republiku, tak je takových příležitostí stále žalostně málo. Věřím ale, že pokud bude tlak přicházet zespodu, tedy od samotných maminek a ze sdílení pozitivních příkladů firem, které flexibilitu podporují, začne se to pomalu přelévat i do širší společnosti. A právě tímto způsobem může vzniknout nový standard. Věřím, že naše děti už budou vnímat flexibilní pracovní modely jako něco naprosto přirozeného a samozřejmého.

Co by se podle tebe mělo změnit v českém pracovním prostředí, aby se maminkám lépe pracovalo i s malými dětmi?

Věřím, že většina maminek, alespoň podle mojí zkušenosti, má v určité fázi potřebu se do pracovního prostředí vrátit. Ne nutně kvůli finančním důvodům, ale proto, že chtějí tvořit, být součástí nějakého smysluplného dění. Nechtějí být jen „na 100 % maminkami“ po mnoho let. Samozřejmě je to individuální a každá žena to má jinak, ale pokud mluvíme o těch, které se chtějí vrátit, pak je klíčové, aby jim to bylo skutečně umožněno, především časovou flexibilitou.

To se snažíme realizovat i v Mamamoodu. Dáváme maminkám možnost si práci přizpůsobit tak, jak potřebují. Nemáme téměř žádné fixní požadavky na jejich přítomnost, ať už formou meetingů nebo jiných pevných struktur. Těch opravdu „časově závazných“ momentů je v roce jen několik.

To považuji za naprosto zásadní, protože každá maminka má jiný rytmus dne, jiné dítě a jiné možnosti. Někdo pracuje, když dítě spí, někdo, když má hlídání, někdo, když dítě vydrží samo si hrát na písku. A právě respektování této variability je podle mě klíč k tomu, aby se maminkám lépe pracovalo.

Přispěly nějak tvé děti ve formování myšlenek, jak chceš svůj tým vést?

Moje děti k tomu přispěly na 100 %. Nebo spíš to moje děti celé způsobily. Původně jsem měla v plánu se po narození dcery co nejdříve vrátit do korporátu, alespoň na částečný úvazek. Ale velmi rychle se mi změnily hodnoty. Během pár měsíců s ní jsem si uvědomila, že už se do původního prostředí nechci a vlastně ani nemůžu vrátit.

Věděla jsem, že by mi v takovém režimu nebylo dobře a že to nechci zakomponovat do svého života s dítětem. Ta práce byla časově náročná, neuměla jsem si představit, že by po většinu dne byl s mým dítětem někdo jiný než já.

Ta změna myšlení byla zásadní. Právě děti způsobily to, co dnes dělám. Díky nim jsem si ujasnila, jak chci pracovně fungovat. A jedním z nejdůležitějších principů, který teď vkládám i do vedení týmu, je časová flexibilita.

Vím, že děti pro mě budou vždy na prvním místě, a to nejen hodnotově, ale i časově. Pokud mě moje děti v daný moment potřebují, tak to má přednost. A až když vím, že jsou v pořádku, mohu se věnovat práci. To je princip, který teď předávám dál i v rámci našeho fungování s maminkami.

Přijala bys do týmu i nějakého „tatínka na rodičovské“ nebo raději zůstáváš u čistě ženského týmu?

S tatínkem v týmu rozhodně nemám žádný problém, takový člověk by byl určitě vítaný. Na druhou stranu ale musím říct, že čistě ženský tým vnímám velmi pozitivně. Myslím si, že takových pracovních prostředí je pořád velmi málo, má to svou specifickou dynamiku i sílu.

Takže byť jsme do budoucna určitě otevření i mužskému elementu v týmu, momentálně necítím potřebu ho cíleně vyhledávat nebo doplňovat. Fungujeme velmi přirozeně a harmonicky v ženském složení, takto to je pro mě teď naprosto v pořádku.

Máš nějaký „hack“, který ti zachraňuje pracovní dny s dětmi v zádech?

Momentálně mám pracovní režim nastavený tak, že se s partnerem střídáme v péči o děti a zároveň máme i paní na hlídání, tedy pres školní rok pouze na 3 hodiny týdně, protože jinak jsou děti v dopoledních hodinách již ve školce/škole. Díky tomu si dokážu v týdnu vytvořit bloky času, kdy se mohu efektivně věnovat práci. V těchto chvílích se snažím být maximálně strukturovaná a soustředěná, protože toho času není nikdy mnoho, a právě proto z něj chci vytěžit co nejvíc.

Jsou ale situace, kdy hlídání není možné, děti jsou doma, já potřebuji nutně něco vyřídit, a do toho se zrovna nedá spolehnout na žádnou pomoc zvenčí. V takových krizových chvílích sahám i po „záchranných nástrojích“, jako jsou třeba pohádky na Youtube po delší dobu, jedná se o věc, kterou sice nepovažuji za běžnou součást našeho denního režimu, ale zároveň nechci mít výčitky, když je jednou za čas použiji.

Myslím, že je důležité mluvit i o těchto stránkách mateřství a podnikání, protože ideály jsou jedna věc, ale realita je často jiná. Někdy je pro mě nutné vytvořit si prostor a v tu chvíli mi tyhle „pomůcky“ umožní zachovat klid a udělat to, co je třeba. A věřím, že spokojená a vyrovnaná máma je pro děti vždycky víc než dokonalý režim.

Co bys poradila mamince, která má v hlavě nápad, ale bojí se začít podnikat právě kvůli dětem?

Za mě děti rozhodně nejsou překážkou. Naopak. Velmi často vnímám, že maminky s malými dětmi mají skvělou schopnost rozvrhnout si čas a být efektivní. A pokud má maminka v hlavě nápad, který ji opravdu táhne, něco, co v ní vnitřně hoří, pak to nemusí být na úkor dětí, může to být naopak obrovský přínos i pro ně.

Pro mě je klíčová myšlenka, že spokojená máma = spokojené dítě. A ta spokojenost nevychází jen z toho, kolik času s dítětem strávíme, ale i z toho, v jakém vnitřním nastavení jsme, když ten čas trávíme. Děti to velmi přesně vycítí. Jsou jako houby, bez jediného slova vnímají, jestli je máma v pohodě nebo je pod tlakem.

Takže pokud maminka v sobě nese touhu tvořit, rozjet něco svého, ale zároveň cítí výčitky, že by kvůli tomu zanedbávala děti, pak bych jí řekla přesně tohle: neděláš to jen pro sebe, děláš to i pro ně. Protože když budeš naplněná, klidná, budeš mít prostor i pro sebe, tak se to přirozeně promítne i do spokojenosti dětí a celé rodiny.

Mluvím z vlastní zkušenosti. Vím, jak velký rozdíl to udělá, když necítím vnitřní tlak, že jsem „jen máma“ a nemám žádný prostor pro sebe. A vím, že když si ten prostor vytvořím a dělám něco, co mě baví, má to okamžitý dopad na atmosféru doma. Proto maminkám s nápadem říkám: ,,Jděte do toho! Klidně i kvůli dětem.“

Uvažovala jsi někdy o mentoringu či platformě, kde bys pomáhala dalším maminkám rozjet své podnikání?

Ano, uvažovala, ale ne nutně ve formě klasického mentoringu. Spíš přemýšlím nad tím, jak sdílet své zkušenosti a svůj příběh. Mám to v hlavě jako jednu z věcí, které bych se v budoucnu chtěla víc otevřít. Věřím, že čas ukáže, jestli se to opravdu zhmotní do konkrétní formy.

Nevnímám to jako formální platformu, ale spíš jako prostor pro otevřené sdílení. Nejen toho, co se povedlo, ale i všech těch nápadů, které jsem nezrealizovala. A že jich bylo hodně. Mnoho z nich jsem nakonec pustila, protože jsem cítila, že nejsou „moje“. Ale právě proto si myslím, že mohou zapadnout někomu jinému, že se třeba některé mamince spojí s jejím vlastním nápadem, jejím vnitřním voláním.

Věřím v myšlenku, kterou jsem kdysi četla: „Cesta vpřed je spolupráce, ne konkurence.“ A přesně to bych chtěla ztělesnit. Sdílení, otevřenost, možnost inspirovat se navzájem, to mi dává smysl. A pokud moje cesta může někoho podpořit, nasměrovat nebo povzbudit, ráda se o ni podělím.

Je to určitě jedna z věcí, které mám na svém osobním to-do listu. Jen k tomu zatím nemám dostatečný prostor, a to časově ani mentálně. Tohle je totiž oblast, na kterou potřebuji hlubší klid, ne pouze „rychlý pracovní blok“ mezi e-maily. A ten si zatím, s malými dětmi a omezeným časem na práci, vytvořit neumím. Ale věřím, že ten správný moment přijde.