Být mámou není snadné. A kdo tvrdí, že ano, ten s největší pravděpodobností mámou není. Můžeme se snažit sebevíc a stejně se nám občas něco nepovede. Jak mně by pomohlo, kdyby mi to tenkrát někdo řekl! Že pády z postele jsou normální. Že mít nejedlíka je normální. Že je naprosto normální jít po ulici i s brečícím miminkem.
Bylo mi dvaadvacet, když jsem se poprvé stala mámou. A i když to není úplně nejmladší věk, v mnoha věcech jsem byla naprosto vyplašená. Cítila jsem se pod šíleným tlakem okolí, že můj potomek je mou vizitkou a měřítkem toho, jak dobrou/špatnou mámou jsem. Měla jsem pocit, že mé dítě musí být vždy na veřejnosti klidné, tiché, poslušné, krásně a čistě (!) oblečené, bez upatlaných rukou a tvářiček. Jinak to vždy schytáte. Slovně nebo minimálně významnými pohledy.
Syn nebyl z těch dětí, které se vztekají či dělají scény (a ano, i to by bylo naprosto normální!). Neznala jsem u něj, že by sebou naštvaně plácl uprostřed cesty, že by křičel, řval, dupal či kopal kolem sebe. Ano, samozřejmě se tisíckrát vydal vlastním směrem, zpravidla tím opačným, než který jsem určila já, ano, samozřejmě, že občas projevil svou osobnost a snažil se prosadit si svůj názor stůj co stůj, ale scény například v obchodě jsem nepoznala. Vždy se s ním dalo moc dobře domluvit. Měla jsem docela fajn fígl při nakupování větších věcí, které jsem nechtěla kupovat. Do poloviny roku jsem tvrdila, že byly nedávno Vánoce, tak se nemohou kupovat dárky a od druhé poloviny roku zas jsem razila teorii, že „za chvíli“ budou Vánoce a Ježíšek už obchází a kouká, co koupit, tak mu nemůžeme vybrat veškeré nápady na dárečky. 😀 A světe div se, na syna to opravdu fungovalo! U dcery jsem s tím už nepochodila, ale to je zas jiný příběh.
Zpátky ke scénám. Jednou byl syn nemocný a my strávili asi tři hodiny chozením po lékařích a různých vyšetřeních. Malý byl skvělý, v čekárně způsobně seděl, povídal si se mnou nebo si hrál s autíčkem či knížkou a všichni chválili, jak hodné dítko mám. Dmula jsem se pýchou, protože jsem přesně zapadala do těch měřítek perfektní matky se způsobným dítkem. Cestou domů jsem se chtěla zastavit v obchodě pro pár věcí, abych udělala rychlý oběd, a také jsem chtěla koupit nějaké „bolestné“ synovi. Vybrali jsme sešit se samolepkami, který zbožňoval, nějaké potraviny a rychle ke kase a jet domů uložit syna do postele. Cestou k pokladnám syn zahlédl obří čokoládovou figurku. Čokoládu do té doby neměl, vlastně ji do teď nemá rád. Ale třpytivý obal na něj zapůsobil jako magnet. „Maminko, tohle koupíme?“ S nákupem nahromaděným v rukou (proč tahat košík, když těch pár věcí poberu, že ano), jsem mu s klidem pověděla, že toto nejíme a že jdeme rychle zaplatit.
A v tom to přišlo.
Bum.
Třískl sebou o zem a začal ječet jako siréna.
Myslím, že jeho pláč se táhl ulicemi celého města. Lidé se ohlíželi, nahlas hodnotili a já tam jen stála s plnýma rukama věcí a rudá až na zadku jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Dřepla jsem si k němu a snažila se mu domluvit. To, co vždy fungovalo, bylo najednou úplně k ničemu. Řev sílil, komentáře okolí také. Stála jsem tam s hlavou skloněnou, se studem a pocity, jak špatná máma jsem. A v tom se stalo něco, co mi udalo směr a z čeho čerpám ve vypjatých situacích s dětmi do současnosti. V největším bodu zoufalství mi někdo položil ruku na rameno. Vyděšeně jsem se otočila a vedle mě stála postarší paní s vnučkou zhruba synova věku. Na rozdíl od mého vztekajícího se caparta byla její holčička usměvavá a naprosto klidná. Paní se na mě usmála a řekla mi: ,,Mladá paní, buďte naprosto v klidu, dneska je to to vaše, ale věřte, že včera to zas bylo to naše. A zítra zase jiné dítě. Jste skvělá máma.“ A odešla. A v ten moment se ve mně vše zlomilo. V hlavě mi zazněl zvuk rozbitého zrcadla. Lusknutím prstu zmizela má potřeba někomu dokazovat, jak vychované a klidné mrně mám. Jsou to děti! A děti jsou někdy divoké! A jsou i hlučné, vztekající se a taky občas přivádí okolí k šílenství. Ale mají na to právo. My, dospělí, nemáme vždy perfektní náladu, tak proč to chceme po těch malých človíčcích, kteří se teprve hledají? Tyhle chvíle zkrátka zažijeme se svými dětmi naprosto všichni. Bez rozdílu. Ano, dokonce i ty maminky, které kolem vás prochází se zdviženým obočím. Na nás je dát dítku v tu chvíli bezpečnou náruč, prožít si ty emoce s dětmi, být tu pro ně a ukázat jim, že je milujeme za všech okolností. Nebudu si hrát na přehnaně sluníčkovou, to víte, že jsem se kolikrát musela zhluboka nadechnout, vřelo to ve mně a jen tak tak jsem se udržela nevybuchnout, ale i tak jsem dcerku, která mi v tomto ohledu rozhodně dávala zabrat víc než syn (my, ženský to prosazovaní názorů asi máme trochu víc v krvi :-D), objala a ujistila ji o své lásce. A tohle vždycky funguje jako kouzlo. Najednou bývá po vzteku. A já se ptám – Co je lepší? Dvě vztekající se osoby nebo jedna, která ten vztek překoná a pomůže i té druhé nad ním vyhrát? S odstupem zkušenější mámy (jen o trochu, stále se mám hodně co učit 😊) mohu prohlásit, že právě všechny naše společné pokusy a omyly, slzy, pády a objetí vedly k formulování toho nejhezčího vztahu. Občas jsem ve stresu nebo v rámci PMS pěkně protivná. Děti se optají, co se děje a pak mě beze slova obejmou. V tu chvíli jsem přesvědčená, že jsem vyhrála a udělala všechno správně. Dnes už vím, že nejsem perfektní máma, ale taky vím, že ta dokonalost je právě v tom hledání nejlepší cesty. Ne podle nějakých příruček či tabulek, ne podle hlasu okolí, ale podle srdce, potřeb mých dětí a dle mého nejlepšího vědomí. A v tom spočívá dokonalost.
